PŘÍBĚH PETRA J. - PĚTATŘICETILETÉHO OTCE DVOU DĚTÍ ZE ŠTÝRSKÉHO HRADCE

  Dnes se pokouším najít ospravedlnění pro jeho zcestné jednání, a tak mi došlo, že otec jako čerstvě vystudovaný lékař mohl být ovlivněn americkou propagandou rutinní obřízky. Tam to souviselo s normou. Podle těch postojů měla být předkožka amputována preventivně, bez jakýchkoliv okolků. Nelékaři, na rozdíl od mého otce by se nějak zvlášt nestarali o mé genitálie a moje předkožka by se časem během radostné manipulace při masturbaci samovolně roztáhla. Jak jsem mezitím zjistil, tak se v americké lékařské literatuře píše pouze o obřezávání a vůbec se nebere v úvahu, že jde o mrzačení genitálií. O složité struktuře předkožky a o jejich různých funkcích tam nemají mnozí ani ponětí. Místo toho je tam předkožka v mnoha odborných kruzích démonizována.

 

  Přišlo to jako čistá rána z nebe, když mi otec uprostřed čtvrté třídy řekl, že budu muset jít ještě jednou do nemocnice, tentokrát kvůli tomu, aby byla má úzká předkožka chirurgicky odstraněna. ( Na jeho přesná slova si už nepamatuju.) Tak jsem zjistil, že na mých nejintimnějších místech mi má být provedena operace, což jsem samozřejmě nechtěl. Od té chvíle jsem se cítil hrozně. Měl jsem jít bezbranný do nemocnice, kde měla být provedena operace na mém těle. Myšlenka, že ta operace je nutná pro provozuschopnost mého penisu srazila mé malé sebevědomí úplně na dno.

 

  Už samotné nemocniční prostředí ( pachy, zvuky, tajemné přístroje a procesy, ztráta svobody, děti střetávající se s příkrými zdravotními sestrami, lékaři bez lidského cítění), to ve mně vyvolávalo mimořádně nepříjemné pocity bezmoci  a zdravotního selhání. I bez mého předchozího zážitku  by to bylo dost na fantazii dítěte v naivní neznalosti, co vlastně nemocniční zařízení představuje, k tomu pronikavý pach dezinfekčního prostředku a podobně a mnohé nevysvětlitelné operace. A já nebyl ve svém věku schopen sebrat potřebnou psychickou a fyzickou odolnost a to nestačilo na mou malomyslnost a fatalismus. Poslušnost mi velela věřit tomu, že tento zákrok je nutný. Ptal jsem se sám sebe a připadalo mi to hrozné. Ale jak jsem jako dítě mohl vnímat absurditu takového tvrzení?

 

  A tak přišel den, kdy to muselo být. O víkendu na začátku pololetních prázdnin ve čtvrté třídě, mi bylo řečeno, že nemám od rána ani nic jíst ani pít, poněvadž mám být v pondělí ráno operován. Druhý den po vyčištění zubů jsme šli s matkou do Dětské nemocnice na Heinrichstrasse ve Štýrském Hradci. Tam jsem byl přiveden do místnosti k vyšetření. Byla tam přátelská doktorka, která řekla, že si mne prohlídne. Řekla mi, ať si sundám kalhoty, pak mi stáhla předkožku dozadu a řekla k mé radosti, že nevidí vůbec žádný problém a vůbec žádnou potřebu operace. Matka volala přímo z pokoje otci a radostně mu oznamovala dobrou zprávu. Ale moje radost a úleva měla opravdu velmi krátké trvání. Dověděl jsem se, že můj otec o žádné mé další vyšetření vůbec nestál a že operace už je objednána takže k ní musí v každém případě dojít.

 

 Jak už jsem napsal, potřebná odolnost u mě v mém věku selhala a já teď zkroušeně očekával, co se bude dít. Moje matka a já  jsme byli dovedeni do čisté bílé místnosti, kde jsem se musel úplně svléknout, dali mi bílou operační košili a lehl jsem si na jedno z lůžek. Jak už jsem řekl, ráno jsme použili trochu vody a zubní pasty a tak jsem kvůli tomu musel několik hodin čekat, než budu připraven. A tak jsem po dlouhou dobu, kdy matka seděla vedle mě na posteli, očekával svůj osud.

 

  Po dlouhé době čekání mě vzali z postele a vedli mě na operační sál, kde mě položili na stůl. Jak jsem tam apaticky ležel na operačním stole, tak mi najednou přitiskli černou gumovou masku na nos a na ústa. Reflexně jsem ji odstrčil stranou a mírně ji odmítl. Všichni říkali, že si musím vzít masku a vyjádřili svou nespokojenost. Nakonec jsem rezignoval a nechal si tu věc nasadit. Udělal jsem ještě několik nádechů  při vědomí v této děsivé situaci. Od této chvíle jsem byl naštvaný sám na sebe, že jsem tehdy nevstal a neběžel pryč bez ohledu na následky a komplikace a tak dávám sobě část viny za to, co se následně stalo.

  Bylo už šero, když jsem zjistil, že jsem zase v nemocničním pokoji a můj pohlavní úd byl omotán obvazovým materiálem. Později přišla zdravotní sestra, odebrala mi několik obvazů, porovnala výsledky a oznámila mi, abych nevstával. Teď jsem mohl jíst z velkého bloku bílé čokolády, kterou jsem dostal za prodělanou útrapu. Ještě večer jsem byl propuštěn domů. ( Možná, že to bylo kvůli protekci od mého otce. Ten zákrok byl považován za ambulantní a tak nebyly tak dlouho uchovány nemocniční záznamy, které by tam v případě mé hospitalizace musely být až do roku 2011). Po setmění se objevil strýc Klaus, rodiče totiž řekli, že nemají dostatek času, odnesl mě do auta a vzal mě domů.

 

  Zpočátku jsem zjistil, že mám bolestivé močení a také, že špička ve předu ( chobůtek) chyběla a že celá špice penisu změnila svůj vzhled. Už nebyla tvořena dlouhou, hladkou, posuvnou kůží ale stala se pahýlovitou, hnědou, terasovitou a byla otupělá na dotek. Po počátečním ulehčení, že mám proceduru za sebou u mne později převládl smutek nad ztrátou nedotčeného, původně krásného penisu. Ale po týdnu, na konci pololetních prázdnin, jsem měl jít ještě jednou do Dětské nemocnice, aby tam byla provedena ještě jedna věc.

 

  Po čekání v čekárně velké dětské nemocnice jsem byl doveden na ošetřovnu a pobídli mě, abych si svlékl kalhoty a lehl si na lůžko. Kolem mě bylo několik lidí, lékaři a zdravotní sestry. Oni mě položili tak, abych nemohl pozorovat co se děje a přitiskli mi hlavu k lůžku. Nenechal jsem se ale tak lehce odpálkovat a chtěl jsem v každém případě vědět, co se se mnou děje a tak jsem viděl, jak mi potom, co mi sundali kalhoty, jak mi začali odtrhávat hnědou, podivně ztvrdlou hlavu penisu. Ale i když s ní manipulovali a násilně za ni tahali, zůstala tam, kde byla. Najednou se objevil nůž a lékař začal řezat při základně té podivné hnědé ztvrdlé hlavy penisu, což bylo velmi bolestivé a tak mi postupně došlo, že se vlastně jedná o cizí těleso z plastu, které uvízlo na žaludu a mělo být zcela odstraněno. Ale ono uvízlo zcela nedobytně na žaludu. Viselo na mnoha tkáňových vláknech, muselo to být odřezáno a to bylo velmi bolestivé. Vlákna to držely velmi pevně, tahání za to bolelo jako čert. Za průběhu palčivé bolesti, která mi projela celým tělem jako ostrý šroub, to vyřešil ostrý řez skalpelem. Perzonál mě při tom musel pevně držet, jinak bych vyskočil. S nervy úplně u konce mě pak nechali sedět. Byli z toho jak mě museli držet vyčerpaní a něco mezi sebou mluvili. Teď jsem poprvé uviděl svůj žalud uvolněný z plastového kloboučku. Jak se mi tam v průběhu operace dostal ten plastový klobouček, to mi vrtalo hlavou. Pak byl můj penis zafáčován a já jsem konečně mohl opustit to místo hrůzy.

 

  Když v následujícím období mi polevili bolesti a po prodělaném tíživém stavu jsem se konečně začal z tohoto zákroku zotavovat. A když jsem viděl svůj zakrvácený penis, tak mi připadal celý jeho vzhled divný a nelíbil se mi. Drážka mezi žaludem a hřídelem mě rušila, vůbec jsem celý svůj penis viděl jako kratší kvůli chybějícímu kožnímu přesahu a vůbec se mi nelíbil celý zbytek penisu, protože měl zcela jinou strukturu a barvu. Samozřejmě, že jsem se s přibývajícím věkem zajímal o to, jak jiní "tam dole" vypadají. Po každém špehování mi došlo, že ostatní tuto metamorfózu penisu vůbec neprodělali a vždy mi to připomělo, jak jsem sám dříve vypadal.

 

  Ne dlouho po operaci jsem si uvědomil, že na mě byla vykonána obřízka, takže mi byla celá předkožka odstraněna. Cítil jsem se zahanbeně, protože mé nejsoukromější a nejintimější části mého těla byly ztýrány, proti mé vůli zohaveny a byly nezvratně  upraveny do nevzhledného stavu. Styděl jsem se, protože jsem si připadal méně maskulinní než ostatní a už jsem se nikdy nemohl vrátit do svého přírodního stavu. To u mne zase vedlo k silnějším komplexům méněcennosti, pomalu tak, jako bych byl zbaven mužství. Každý den jsem měl strach, že se budou spolužáci a později muži a ženy posmívat mému vzhledu. Proto jsem se vyhýbal milostným předehrám, protože jsem nechtěl riskovat, že bude objeven můj nevzhledný penis. Ani dnes nejsem zcela prost tohoto strachu.

Paralerně k tomu jsem studoval vše, z hlediska lékařství, chirurgie, anesteziologie a obřízkových metod ohledně fimózy. Pokaždé, když jsem nebyl rušen, prostudovával jsem medicínskou literaturu svého otce a prostudovával jsem všechny příslušné kapitoly až mi z toho kolikrát bylo na zvracení. Zvláště užitečné pro mě bylo vyhledávání ve staré Psycherembel ze 70. let. Pochopil jsem, že na mě byla použita metoda Plastibell. Dokonce při standardních ošetřeních byla vedle obřízky uvedena možnost incise - protnutí jako léčebná varianta, stejně tak mnohé jiné, jak jsem zjistil. Jako všichni postižení chlapci jsem o tom vůbec nebyl před výkonem informován, tedy o tom, jaký způsob vybrat a jaký po tom ošetření očekávat výsledek. Proč, myslel jsem si, se mě nikdo tehdy neptal na to, co chci?

 

  Ještě dodnes  mě přepadá pocit a připadá mi to slaboučce směšné, poněvadž jsem vůbec nebyl připraven na to, abych mohl jakkoliv zabránit cizí manipulaci  a řezání nejlepší části mého těla. Mám z toho pocit největší hanby. Neznámý měl v rukou můj genitál a takto to dopadlo. Snažím se představit, jak bylo všem, co manipulovali s mými genitáliemi, zatímco já byl pod vlivem alkoholu a anestetik, jako bych byl štvaná oběť na operačním stole. Mé genitálie, které měly být pouze moje a mé partnerky, kterou si vyberu, byly zdeformovány takovýmto způsobem, navíc během mého uspání, takže mé kontrolní možnosti byly vyřazeny.

 

  Od mé puberty jsem se několikrát pokusil o tom mluvit se svým otcem, a to o utrpení, které mi způsobil a to přímo a vyčítavě, vůbec ne diplomaticky. Ale jeho reakce na to, co se mi stalo, byla jen zablokování se v tom, že to byla "zdravotní nutnost". I když ví, jaké utrpení mi to přineslo, tak na to vůbec nikdy nebral ohled. Nebral ohled ani na to, když jsem mu řekl o svých funkčních problémech.

 

  Nikdy jsem nemohl ani nechtěl akceptovat "zdravotní nutnost", protože jsem nikdy nebyl v mimořádné situaci ani jsem nikdy neměl při zbytečné manipulaci s mou předkožkou ve vaničce s mýdlovou vodou vůbec žádný zánět. Skoro bych pak měl považovat svou genetickou výbavu za  "nedostatečnou", pokud bych předpokládal, že nebudu žít v plné kvalitě s užším otvorem v předkožce, nehledě na očekáváné rozšíření pomocí hormonů v pubertě.

 

  Mimochodem jsem se divil, kde zůstalo uznávané lékařské umění, když má někdo problémy s předkožkou a se žaludem? Ve 20. a 21. století by měla mít amputace až poslední slovo! To se umění léčení v tomto bodě zastavilo na úrovni 18. století? Ne, to si nemyslím. Motivy pro nucené amputace částí genitálií je však třeba hledat jinde.

 

  V posledních letech jsem svůj problém mnohokrát konzultoval s mnoha lékaři ve snaze získat skutečnou nápravu. Někdy jsem viděl, že nemají vůbec žádnou vůli mi pomoci, jindy jsem dostal sice soucitnou, ale iluzí zcela zbavující odpověď. Tkáň předkožky je zcela jedinečná. Je to dvouvrstvá svalová pleť skládající se z vnitřní sliznice a vnější zcela bezchlupé pokožky. Takový typ pleti se na lidském těle vůbec nikde jinde nenachází. Žádná jiná pleť z lidského těla není schopná takového protažení, které je potřeba při erekci a k tomu navíc, aby byla schopna se vrátit zpět bez faldů. Bylo mi vysvětleno, že každá pleť transplantovaná s jiných částí těla je na to příliš drsná,

 

  Mé změněné genitálie vůbec nefungují tak, jak by bylo optimální, jak by tomu mělo být od přírody. Následkem toho trpí dokonce i má žena, poněvadž já jí vůbec nejsem schopen dopřát od ní očekávaný počet pohlavních styků, nebo na to podněty nestačí. Sex by mohl být pro nás mnohem více naplňující, kdyby měl můj penis všechny Bohem dané senzitivní receptory o kterých je známé, že se nacházejí především v předkožce. Ke všemu můj trvale odkrytý žalud ztratil citlivost, kterou by měl, kdyby byl neustále chráněn předkožkou. Stal se velmi necitlivým, je velmi tupý vůči tření.

Mezitím jsem se sám stal otcem a musel jsem zjistit, že většina obřízkové propagandy pochází z fundamentalisticko - náboženských zemí. Na jedné straně z islámských zemí a na druhé straně z prudérně - puritánských USA. Všude tam je přírodní  manipulace s vlastními genitáliemi nebo masturbace tím nejtěžším hříchem a mladý muž tam nemůže a nesmí opakovanou masturbací poznávat své tělo a eventuelně zúženou tkáň předkožky protáhnout. Ten "hříšný kousek" je tam nejlepší odříznout.

 

  To co mé utrpení dokonce zdvojnásobuje je to, že jsem zjistil, že i dnes jsou černé ovce mezi lékaři, které se nadále oddávají svým pochybným zálibám, když najdou u chlapců fimózu. Tak dlouho, pokud zase budou mít genitálie nějakého chlapce na svém operačním stole a budou s nimi moci beztrestně manipulovat, nebo dokonce týrat nožem, protože najdou "zdravotní záminku". Takový závěr dělám, protože slyším, že v Rakousku je v pubertě obřezáno 10 - 14% chlapců, ale ve Švédsku jsou to pouhá 2%. Nepředpokládám, že by rakouští chlapci měli jinou genetiku, ale děje se to tak proto, že je tak ospravedlněn protiprávní zraňující zásah na genitáliích nezletilých.

 

  Když si uvědomíme tyto skutečnosti, tak nám dojde, že jsou to vlci a vlčice v bílých pláštích ( ne v rouše beránčím), kterým nestojí utrpení druhého za zamyšlení. Vidím je bez zábran a bez svědomí při těchto akcích. Naopak, nevědomost mladých lidí je tu zneužívána pro obhájení kontroverzní zastaralé lékařské hypotézy.

 

  Je zajímavé, že dnes je každý den věnována mediální pozornost a dotyčný může být obžalován za to, že manipuloval s genitáliemi nezletilých. Ale co mám říci já?

  Protože se zmrzačení mých pohlavních orgánů dostalo "lékařského ospravedlnění", zneuctění mých genitálií a tím ponížení mé osoby se tak nepočítá?

  Kolik chlapců musí proto dnes ještě něco podobného prodělat. V případě drobných anomálií tak prodělají nesmyslnou amputaci své nejvíce erotogenní tkáně. Nebo proto, že to prosazuje nepřátelské náboženství nebo určité postoje podporují a prosazují, aby takové radikální řešení bylo bráno jako přirozené. Kam se podělo právo chlapce na jeho vlastní tělesnou integritu?

 

  Nemám jenom psychickou újmu, jako mají oběti sexuálního zneužívání, ale ještě k tomu mám v důsledku toho celoživotní defekt na mém pohlavním orgánu samotném.

 

  Mnoho postižených mužů mlčí o svém utrpení, protože je to nepříjemné a psychicky stresující o tom mluvit a připadá jim to jako slabost, aby mluvili o svém poškozeném mužství. Několik málo věří, že psychické zranění musí svou povahou zakrýt, takže provedou jakýsi útěk dopředu a tak se vychloubají, že se jim vlastně vůbec nic nestalo. Některým byly pohlavní orgány zmrzačeny už jako úplně bezbraným dětem a tak nemají vůbec žádnou představu o tom, co vůbec ztratili. Dokonce i sebeklam může pomoci při relativizaci ztráty a kultivuje názor tak, že pak se bude žalud ve vegině lépe třít a odmítá výhodu posouvání předkožky tam a zpět při masturbaci. Ale takové životní lži pomáhají jen podmíněně, protože každému postiženému je zřejmé, že žalud bez svého ochraného obalu vysychá, keratinizuje a jeho citlivost se tak ztrácí. Jak by jinak mohl vydržet neustálé tření o prádlo? Ke všemu ale ještě postiženému chybí citlivá erotogenní tkáň. V  současné době se už ví, že předkožka je kus tkáně, která je velice bohatě zásobena speciálními erotogenními zakončeními, jsou v ní některá speciální tělíska, která jsou ve rtech. Kdo nemá předkožku, je v nebezpečí, že bude básnit jako slepec o jasnosti barev.

 

  Vůbec to není pro mě jednoduché, napsat tu tak mnoho z mého nejvnitřnějšího nitra. Rozhodl jem se k tomu po letech mlčení, aby to přineslo něco lepšího. Aby se tu někdo postavil beze strachu a prolomil tabu o tom mluvit a řekl o tom současným i budoucím mladým lidem. Před tím musí osobní skromnost ustoupit do pozadí.

Vůbec to není pro mě jednoduché, napsat tu tak mnoho z mého nejvnitřnějšího nitra. Rozhodl jem se k tomu po letech mlčení, aby to přineslo něco lepšího. Aby se tu někdo postavil beze strachu a prolomil tabu o tom mluvit a řekl o tom současným i budoucím mladým lidem. Před tím musí osobní skromnost ustoupit do pozadí.

 

  Pro mne byl náhodným objevem film "The Magdalene Sisters - Magdaleniny Sestry" (Velká Británie 2002) od režiséra Petra Mullana. Ačkoliv film je především o ponižování a zneužívání mladých žen od jeptišek v Magdalénině azylovém domě. Jak asi muselo být mladým chlapcům v podobné instituci. Mullan nechává říci vedoucí jeptišku jedné chovankyni: "Muži jsou všichni hříšníci. Proto se také ten hříšný kus odstraňuje z každé Boží plodné země." Jsem přesvědčen o tom, že Mullan měl alespoň nějaké slabé ponětí o nelidské praxi amputace předkožky chlapců prováděné ve Velké Británii mezi roky 1870 až 1950.

 

  Nevidím v obřízce nic jiného než barbarský, krvežíznivý, nelidský prehistorický rituál. Vyvinulo se to údajně ze zvyku dětských krvavých obětí ( napříkad případ Abraháma a Izáka). To bylo kdysi progresivní, že ty děti byly při oběti usmrcovány, ale později došly ty národy k tomu, že není třeba obětovat celé dítě, ale že obětování velmi zvláštní, intimní, erotogenní části těla musí uklidnit božstvo. Jako oběť lze samozřejmě použít jen něco zvláštního, a něco, co musí být bolestivé, protože bez toho by byla oběť neopostnatněná. Kromě toho je historicky doloženo, že mrzačení pohlavních orgánů bylo vždy bráno jako účinný prostředek k označení otroka a nebo aby jen bylo omezeno sexuální chování dětí a mladistvých a tak uvedeno pod kontrolu.

 

  Na závěr bych chtěl apelovat na každého čtenáře a čtenářku, kteří čtou můj příběh, aby mrzačení pohlavních orgánů chlapců od nynějška nebylo ani tabuizováno ani bagatelizováno, jak se v součesnosti ještě pořád děje. Pro tisíce chlapců a mužů, kteří se v tichosti trmácejí s tímto břemenem, by to byl akt spravedlnosti, zadostiučinění a uznání jejich zneužití, jejich degradace a jejich bolesti.

 

  Doufám, že jednoho dne bude naše společnost dostatečně silná, aby dokázala ochránit pohlavní integritu všech dětí bez ohledu na pohlaví, náboženství nebo původ.